Stelvio Pass

Stelvio Pass

Chystáme se pokořit průsmyk Stelvio

Čtvrtek, probouzíme se do prosluněného rána, převlékáme se do docela suchých věcí přímo v sušárně, boty mám však stále durch. Nechci riskovat prochladnutí v horách, takže přistupuji k brutálnímu řešení – lezu do bot přes igeliťáky (ty koncem dne balím do jiného igelitu společně s ponožkami jako toxický odpad, určený k likvidaci). Vyjíždíme z garáží ven, řešíme trasy.

První zastávkou je městečko Rapperswil, ke kterému přijíždíme viaduktem. Z dáli je vidět zámek „Schloss Rapperswil“, který však není našim cílem. Máme v úmyslu sehnat něco ke snídani a poslat čumkarty. Hledáme fastfood, následně úspěšně nacházíme. Parkujeme na mini parkovišti, určeném přímo pro moto, kde je zároveň i infocentrum. Otvíračku mají od devíti ve fastfoodu i tady, máme cca 1/4 hodiny čas. Rozhlížíme se, kocháme výhledy na lodě, jezero a hory. Íčko otvírá, za pohledy odečítají z karty pěknou dardu. Pokračujeme na zmiňovanou snídani, kde rovnou vyplňujeme adresy a pozdravy do pohledů, které pak hážeme do boxu u infocentra a valíme si to dál po dálnici směrem na Chur.

Ze začátku, unešený panorámaty, natáčím každou chvíli všechno možné kamerkou na helmě. Pak už stříhám o něco víc, protože je tu hezky všude, to by se muselo natáčet pořád a kdo to pak bude chtít zpracovávat? Projíždíme tunely, před „Fratten Süd“ nám nad hlavami projíždí lanovkové kabinky, pak hned za zatáčkou odbočujeme na „Bergsboden Walensee“, abychom před průsmyky obligátně dotankovali. Zde se ještě chvilku zdržujeme na vyhlídce a razíme dál.

Projíždíme most Sunnibergbrücke před tunelem „Gotschnatunnel“, kde se mi povedlo trochu zpomalit při zapínání náramku a kamerky, aby se natočil aspoň kousek. ASI přibržďuje taky v domnění, že brzdím z důvodu, že zase něco ztratil, nebo se něco děje. Nic se neděje, mávám, ať jedeme dál.

Míříme na Davos silnicí 28, po levé straně míjíme jezero Davosersee, kolem 13h dorazíme do Davosu. Zde se na chvíli zastavujeme poblíž vlakového nádraží, abychom se zorientovali. Čekáme, až se přes koleje přežene místní lokálka a pokračujeme jednim z našich hlavních cílů, průsmykem „Flüela Pass“. Tady to začíná být neobvykle zajímavé, stoupáme pěknou cestou nahoru. Po chvilce radost přerušují práce na silnici, ale pak se to zase lepší a míjíme horský potok „Flüela Bach“. Stoupáme, ochlazuje se a postupně se mi začíná zamlžovat kamerka.

Přibližujeme se k vyhlídce, kde je u kraje umístěná velká drátěná ocelová koule (zřejmě moderní umění, kterému moc nerozumím), zastavujeme, jdeme udělat fota. Pohybuje se tu další cestovatel v motorkářské výbavě. Zdravíme se, hodíme s nim řeč, povídá, že jede až z Turecka. Následně nám dělá s ASIm společnou fotku a já oplácím fotkou na jeho mobil. Přeje nám, abychom jeli bezpečně a mizíme dál.

Po další mini zastávce se připletl náklaďák. Před ostrou zatáčkou se nedá předjet, tak si za nim pokračuju v klidu s tím, že smáznu hned co to půjde za zatáčkou. V tom se připlétá poněkud dost dementní tlustý namyšlený motorkář (jinak nejde pojmenovat) obvěšený kufry, tankvaky ad. harampádím, který se začíná plést a následně cpát za každou cenu přede mě. Svým blokováním a najížděním zleva by si zasloužil pár výchovných, ale co s nim, holt vždycky a všude se najde nějaký trotl, držím se v klidu. Předjíždíme náklaďák a trotl si navzdory svým velkým rozměrům kosí, co to dá. Hodně si nadjíždí do protisměru, pořád blokuje, nenechává prostor pro předjetí. Nezbývá nic jiného, než jet za nim a čekat na rovinku, kde snad přestane okupovat oba pruhy silnice. Po pár zatáčkách je vidět, že je nervózní, že se mu nedaří ujet. A já si to naopak užívám, naháním ho jak štvanou zvěř 😀 Je dost vystreslý, rozsvící se mu brzda i při průjezdech zatáčkami. Pak se konečně objeví rovinka, kde naštěstí nalézám kousek místa na předjetí a nic nejede naproti. Konečně klid, že mě ten tupec nebude více ohrožovat.

Passo dello Stelvio

Kolem 14:50 Přijíždíme do vesničky „Santa Maria“, kde jsou hodně úzké uličky, ale působí útulným dojmem, typicky vyumělkované domečky pro turisty. Rozhlížíme se, protahujeme si končetiny a pokračujeme. Začínají pořádně klikaté zatáčky a stoupání přes Umbrailpass. Cesta je hodně úzká, zatáčky se začínají krutě lámat. Jede se na jedničku, maximalně se kopne dvojka, ale rázem se zas podřazuje a takhle stále dokola až k semaforu. Ten tu umístili silničáři, i zde se rozhodli, že rozkopou silnici. Ze země trčí ocelové výztuže v betonu, takže asi zrovna zpevňují nebo rozšiřují.

Pleteme se dlouho za auty, zatáčkami projíždí velmi pomalu, pěkně zdržují a nenaskytá se možnost předjetí (naproti jezdí další auta a kolaři). Místy je silnice tak úzká, že je to spíš jednosměrka, ale jsou tu i místa, kde se dá počkat a vyhnout se protijedoucím. Po délší době předjízdím první auto, chystám se na druhé. V tom však jede italská řidička-zabijačka. Zrcátka ji nic neříkají a ráda si najíždí úplně doleva do protisměru. Tak trochu mám obavy, aby mě při předjíždění nevytlačila do škarpy, málem se ji to podařilo.

Nakonec vše dobře dopadá, všechny předjíždíme a přibližujeme se ke Švýcarsko-Italské hranici. Na konci Umbrailpass je pár domků, je tu i autobusová zastávka „Umbrail, Schweizer zoll“. Sotva mineme otevřené závory, za zatáčkou je hned italská hranice. Zde nás vítá stopka a opuštěný dům se zadělanými okny. O strážnících nemůže být ani řeč, naše cestovní „passy“ nikoho nezajímají, je tu pár dalších opuštěných polorozpadlých domků, nelogickou zbytečnou stopku ignorujeme a pokračujeme dál. Vítá nás „Strada del Passo dello Stelvio“ a na kopci se hrdě tyčí horský hotel Folgore. Pro zajímavost googlím a cenově to tu mají od 2799 za noc (3 hvězdy), dobrý business.

Hned z kraje parkujeme na parkovišti pro auta, já nechávám své moto vedle Hondy Civic TypeR, chvíli na ní slintám. ASI už si chystá kameru, připravuje se, že vyrazí dál průsmykem dolů na druhou stranu. V tom ho zarazím, že ještě nemáme foto s pohledem zeshora na silnici a koukám nahoru na kopec, kde se tyčí hrádek „Piz da las Trais Linguas/Dreisprachenspitze/Cima Garibaldi“. Zní to drobet vulgárně, ale je to „Vrchol tří jazyků“, trojmezí mezi italskými regiony Lombardie, Jižního Tyrolska a švýcarského kantonu Graubünden. Podle Wiki se před 1.svět. válkou jednalo o mezinárodní tripoint Itálie, Švýcarska a Rakouska-Uherska.

ASI mě přesvědčuje, že jsem blázen – chtít stoupat do krpálu, ale nedám si říct a už tam kráčíme se vší moto výbavou (celkem dost těžkou). Snaží se jít rychleji… to se mu to chodí bez zrcadlovky ad. věcí v batohu na zádech 😀 Zastavujeme cca v půli cesty, kde se naskytuje passo v celé své kráse. Děláme fota, posíláme mmsky a maily a najednou se za zády ozve: „Ahoj, kluci!“. Pozdravili jsme se s kolemjdoucími krajany (odkud ví, že jsme z CZ? Možná podle kombinéz, museli nás někde vidět předtím, protože jsme v tu chvíli zrovna nemluvili).

Lezeme zpět na parkoviště, zapínám ActionCam a vydáváme se na Italskou stranu přes Passo dello Stelvio, míjíme hotel Stilfserjoch, poblíž kterého je několik stánků s rychlým občerstvením. Zatáčky jsou hodně ostré, plete se tu zase dost aut a cyklistů, asfalt je místy dost potrhaný-nejvíce v zatáčkách, ale dá se to, aspoň že tu nejsou jámy. V jedné ze zatáček stojí týpek s foťákem a vývěskou na obstarožním „Merglu“, cvaká všechny, kteří projíždí kolem něj a pak nabízí k odkoupení. Vyhledávám web, kde má fota pěkně rozházená podle datumů a časů. Za každou fotku chce 200Kč. Nacházím nás, ale zklamání…ze Stelvia není vidět vůbec nic, komponuje jen jezdce, kus asfaltu a zdi, takovou fotku si můžete udělat kdekoliv, o ničem nevypovídá.

Během několikakilometrového slalomu míjíme i pár aut, která nám ukazují blinkry, že pouštějí, za což jim děkujeme nohami. Sem tam projíždí nějaké to Porshe, což nás už ani nepřekvapuje, je jich tu hodně. Dost opruz jsou autobusy, zabirají skoro celou silnici a sotva se vejdou do zatáček. Doháníme jeden takový, za kterým se táhne několik bikerů, kteří se ho ani nepokouší předjet. To není ale náš případ, všechny postupně smazáváme a za celkových 18 minut se ocitáme ve vesničce Trafoi, kde si s ASIm prohazujeme helmy. Na mojí si upevňuje svou kameru a pro změnu si natáčí cestu zpátky nahorů ze svého pohledu.

Nahoře si dáváme místní specialitu „Brat wurst“ (klobása se salátem z kysaného zelí v kapse) ze stánku a vyrážíme zpět. Hned pod parkovištěm zastavujeme, kde fotíme ASIho průjezd zatáčkou v náklonu. Napotřetí se mu povedlo škrtnout sliderem na koleni o zem, nejdříve se vyděsil, pak se radoval jak malej. Dále děláme krátkou pauzu u potoku Aval Prasüra, který pod kamenným můstkem křižuje silnici. Zase dojíždíme blokující dodávku jak to jen jde. Projíždíme Zernez a upalujeme přes Flüelapass na Davos.

Líbilo se? Budu rád za případné sdílení :)

Komentáře