Návrat

Návrat

Návrat

Nastala sobota, vstáváme brzy, zlehka balíme a hostitelé nás berou na okružní jízdu po obchodech. Nakupujeme omezeně nějaké místní speciality domů, velmi omezeně z kapacitních důvodů – taška je už i tak narvaná nadoraz vlastními věcmi. Beru pár balení kvalitního sušeného masa, tvrdých sýrů a kvalitní čokolády apod. Venku se udělalo horko, takže nákup izoluji ručníkem s věcmi a balím do igelitek, aby nákup byl co nejvíce ve středu a izolovaný od vedra. Sundaváme zbytek věcí ze sušárny, likviduji zbytky potrhaných „nepromokavých“ kalhot a tím se zároveň řeší aspoň pár cm místa k dobru. Ponožky, které byly promočeny a uskladněny v igelitu taky raději nechávám v odpadu, nechci nic riskovat otevřením.

Lehce po 13h vyrážíme, tentokrát jinou trasou směrem na Bregenz, abychom nechtěně nenajeli na rakouský kousek dálnice – kvůli cca 10 min jízdy přece nebudeme zbytečně kupovat dálničku. Provoz houstne, vedro a sem-tam kolony. Plno lidí se také snaží vyhnout tomuto zpoplatněnýmu kousku a malé městečko se ucpává. Lehce proplouváme zácpami a zastavujeme preventivně natankovat na první benzínce, tam však několik minut nic neděje a nehýbe, takže frčíme dál. Začátkem dálnice v Německu se objevuje další benzínka, ještě více zasekaná, takovou jsem ještě nikde nezažil. Nehybné fronty ke všem stojanům, zpomalené pokladní. Udělali jsme dost velkou chybu, že ASI natankoval první a bežel zaplatit. Já zůstal čekat s tím, že po zapolacení začnu tankovat já svou motorku. Procedura trvala půl hodiny, mezitím jsem si ze sebe posundaval páteřák s bundou, jinak by se v tom dalo uvařit. Další půlhodinu trvalo, než se podařilo zaplatit i mě. Dvě pokladní, které moc nechvátaly. Ke všemu jim kravnul terminál a u mé karty psal, že je odmítnuta. Po několika pokusech ji jedna prodavačka předala druhé a u té šla napoprvé.

Po zabité hodině na pumpě jsme konečně plní paliva a konečně můžeme upalovat normálně po dálnici. Jedeme svižnějším tempem, abychom nahnali velké časové ztráty ve městě i na pumpě. Oproti cestě do Švajcu tu nejsou žádná omezení a i provoz je o dost slabší. Kilometry mizí hodně rychle, balada. Sem tam protahuji nohy, kolena v úplé kombinéze dost trpěly a asi se ani moc neprokrvovaly, jedu v ní stažený jak v korzetu, na dlouhé cestování je to hrůza.

Blížíme se ke Strážnému, z německé strany se tam ale nedá dostat, nesmyslná uzavírka. Chybí směrové tabule nebo aspoň nějaká značka s informacemi o objížďce. Dali tam jenom zákaz vjezdu, že se opravuje tuším že most a to je vše, jeďte si jak chcete. Takže zastavujeme a koumáme mapy, kudy dál. Kolem projíždí karavan, taky se ztratil a hledá značky, které tam nejsou. Jedeme někudy přes lesy, už se začíná stmívat a citelně ochlazovat. Provoz žádný, do Čech tudy nikdo jiný kromě nás nejede.

Vjíždíme domů na Šumavu a ASIho nenapadá nic lepšího, než si vytáhnout telefon a vypnout navigaci. Za jízdy. Při 90kmh. Najednou se přede mnou naskýtá pohled rotace na tuto dobu stále dost drahého Xperia Z5c, v rychlosti narážejícího na asfalt, po kterém pokračuje v pohybu současně s rotací jako vrtule. Čeká mě úhybný manévr, při tom si dávám majzla, abych na něj nenajel a ještě se nezrakvil kousek od domova, by bylo potupné. Klouže si docela dlouho, připomíná kerling, jen košťata jsme si nevzali. Houkám na ASIho, jel stále dál a nespěchal se pro něj vracet. Třeba ho zahodil schválně a toužil obnovit za jiný model, kdo ví. Zvedá s ledovým klidem a zkoumá stav. Je jen naťuklý od nárazu, display nerupnul, poškodila se fólie. I tak nadává, že ho to teď bude štvát, že má naťuklý roh.

Slunce po chvíli zapadá a kolem lesů řádí šílená spoušť hmyzu. Jo, je tu život. Stav vizoru je průsvitný, ale nedá se tvrdit že zrovna průhledný. Cesta na Č. Krumlov je najetá, známe skoro poslepu a tak ani nemá smysl řešit čištění, stejně tam bude za pár sekund zas ta samá vrstva. Domů se dostávám po půl osmé, takže akorát. Konečně ze sebe shazuju kombinézu, vychutnávám horkou domácí večeři a pak i sprchu a domácí vlastní postel. Začuněné motorce se věnuji hned další den –  čeká jí pořádné vyšampónování, opláchnutí, leštění a vyprání řetězu.

Co říci závěrem? Pokud máte motorku a rádi prožíváte krásy hor a přírody v sedle, vyražte do Švýcarska aspoň na pár dní a nebudete litovat. Výlet nevyšel zas tak draho, pokud beru v úvahu jídlo s benzínem. Hodně se samozřejmě ušetřilo na ubytování u známých. Ještě mám plno video-materiálu, snad se někdy podaří zpracovat a přidat pod tento článek 🙂

Průsmyky Gotthard a Furka

Průsmyky Gotthard a Furka

Gotthard pass, Furka

Tentokrát se probouzíme opět do zamračeného (pátečního) rána, předpovědi slibují pěkný slunečný den. Oblékáme se důvěřivě dle slibovaného počasí do suchých věcí a první zastávkou je místní menší sámoška, kam se vydáváme pro snídani a svačinu. Zjišťujeme, že tam vůbec nevedou žádné tyčinky – zřejmě drží štíhlou linii. ASI tláská párky s chlebem a já hotovou bagetku, do batohu bereme akorát řezy a energetické nápoje.

Rozhlížíme se a zatahuje se čím dál víc. Začínají padat první kapky. ASI v tomhle chce nejdřív vyrazit, jenže déšť sílí a nepromoky máme v sušárně doma. Kameru s náramkem neřeším, ty jsou vodotěsné… Na zádech se mi mimojiné vozí docela drahá sranda (tělo Nikon D750 s objektivem 24–70mm), kterou bych i přes zvýšenou voděodolnost nerad spatřil ve vodní lázni na dně batohu, takže prcháme zpět na základnu.

Můj nepromokavý oděvHydra“ už není zas tolik nepromokavý. Kalhoty jsou tak natrhlé, že už jsou to spíše šortky. Dělám pád škubnití a rázem mám v ruce parádně odtrhlé nohavice. Ještě že jsem koukal na seriál MacGyver. Kdo by netušil, je o tajném agentovi, specialistou na extrémně náročné situace, které řeší pomocí běžných věcí jako jsou třeba švýcarák, kancelářská sponka, žvejkačka, provázek apod. Sestavuje vymakané gadgety z primitivních věcí, kterými zneškodní nepřátele. Takže tady jsem si chvíli připadal jako on, měl by ze mě radost. Pod sedlem mám motolékárničku, kterou mám zafixovanou provázkem. Ten teď našel své uplatnění jinde. Švýcarákem ho půlím a přivazuji nohavice ke kombinéze. ASI se popadá za břicho a komentuje, že nic takového ještě neviděl a že ho baví jak si vždycky poradím a umím z „hovna“ vyrobit “něco“.

Déšť nepřestává, tankujeme na místní benzínce v Buttikonu a cestovním tempem pokračujeme po dálnici A3. Dešti ujíždíme a dáváme převlíkací pauzu na parkovišti hotelu u zastávky Schwyz-Hirshen, kde je fontánka a taky vyhlídka na pěkné panorama. Podél jezera Vierwaldstättersee po E41 projíždíme množstvím tunelů a zastavujeme ve Flüelen se občerstvit a okouknout mapu.

ASI nasedá na moto a vyráží napřed. Já nasedám, otáčím klíčkem – budíky nabíhají podezřele tiše bez doprovodu palivového čerpadla. Mačkám startér, ten ani netočí. Co to je, není možný, vždyť je to Honda a ta neselhává, před chvílí jela ještě normálně. Takže sesedám, lezu pod sedlo, vytahuji všechny pojistky jednu po druhé a všechny se stále blýskají novotou. Vážně divné. ASI mezitím bloudí kdovíkde, měl za to, že vyrazím hned za nim. Málem se tam někde zamotal… Vrací se na stejné místo a zhrozeně kouká, že už mám “rozebranou motorku“. Z úst mi nekontrolovaně vylétá pár neslušných slov, která ani neznám, dávám batoh pryč z nádrže a najednou oba koukáme na ten zatracený „chcípák“, jak je omylem přepnutý do polohy „vypnuto“ (já ho totiž nepoužívám vůbec), takže ten mohl za vypnutou moto, nejspíše jsem ho zmáčkl batohem. Neslušná zaklínadla zabrala, přepínám čudlík zpátky a vesele startuji. Taková hovadina, ale postresovala pěkně.

Po A2 se řítíme směrem k tunelu na Airolo, kde se cca 3–4km před nim zastavujeme za nehybnou zácpou. Stát a smažit se v koloně nemá logiku, když se dají využít výhody úzké motorky a snadno mezi nimi projet dopředu. Sem tam někdo dokonce slušně uhýbá, jen proplouvání natěsno mezi kamióny nedělá dobrý pocit. V kamerce mi mezitím kleká baterka, takže v koloně končí záznam. Po chvilce se bez potíží propracováváme úplně dopředu a před námi se zjevuje vjezd do slavného tunelu „Gotthard-Strassentunnel“. Ten byl dostavěný v roce 1970 a otevřený 5.9.1980, jeho délka činí 16,9 km a jízda v něm je neskutečné peklo, doslova. Netuším, jak je v něm řešená ventilace, protože jsem tam žádnou neviděl. Hýbe se to tu šedesátkou i přes povolenou osmdesátku, celou dobu jedeme v nepopsatelném vedru, což navíc umocňují kožené věci..

Na konci ze zvědavosti přepínám display na zobrazení průměrné spotřeby, ukazuje 4.3L/100km, což je moc pěkné na sportovní moto. Za chvíli spatříme „světlo na konci tunelu“ a ocitáme se v Airolo. Jsou tu docela zamotané odbočky, takže zastavujeme na parkovišti a zkoumáme možnosti, kudy se vydat, abychom náhodou nenajeli zase zpátky do „pekla“.

Stoupáme přes Passo del San Gottardo k zastávce „Airolo, Pian Secco Belvédère“, kde si cvakám panoráma a německy mluvící rodinku jejich foťákem. Výše nejedeme, spouštíme se zpátky stejnou cestou, plnou mostů a přístřešků, odbočujeme na Nufenen. Dole v Airolo zastavujeme u samoobslužného tankovacího stojanu, koumáním tohoto systému tvoříme frontu, která se záhy rozpouští, nedočkavci… Z vedlejšího podniku si nás všímá pán, který přichází na pomoc a vysvětluje, že se nejdříve dává do automatu kreditka, zadává PIN a až pak se tankuje. Po natankování se na displeji volí tisk účtenky a zase vkládá kreditka. Překlad menu do AJ je divoký – napůl s Italštinou, ale nakonec máme natankováno i zaplaceno.

Přes Bedretto a Alpe di Manió najíždíme na průsmyk Nufenen. Krajina se zde odlišuje, je travnatější a místy narazíte na keře, stromky, malé horské potůčky a vodopády přímo u silnice. Na pozadí jsou vidět zbytky sněhu na vrcholcích hor, silnice je obezděná kamenem. Je zde plno odpočívadelvyhlídkami, celkový dojem ale tak trochu kazí vysokonapěťové kabely se stožáry. Z projíždějících aut jako Porsche apod. rozhodně nejsme na větvi, potkáváme je každou chvíli a bereme jako samozřejmost.

Přijíždíme do cíle, do Nufenen Pass 2478 m.n.m. (italsky Passo della Novena). Po Umbrail Pass druhý nejvyšší horský průsmyk s asfaltovou silnicí ve Švýcarsku. Leží mezi vrcholy Pizzo Gallina (severně) a Nufenestock (jižně). Je tu i jezero, u jehož břehu majitel zrovna v ledové vodě venčí svého evidentně dost otužilého psa. Mezitím co se rozhlížíme a koukáme na tající ledovce se přibližuje burácející zvuk osmiválce. Objevuje se mladík (zřejmě) s otcem, který jízdu zakončuje o něco prudším bržděním, což spolujezdec asi nečekal a ho mírně hubuje. Dvoudvéřové kabrio, Alfa Romeo 8C, fajn hračka. Po dokumentaci destinace vidíme, jak se Alfa vydává stejným směrem jako my. Jedeme za ní, ale jede rychleji, cestu má najetou a jede s ní jak s motokárou. Opět se s ní setkáváme pod kopcem u železničního přejezdu před zastávkou Ulrichen.

Naše cesty se rozchází při napojení na Furkastrasse, odkud pokračujeme na Furkapass. Přejíždíme přes přejezd u vlakového nádraží Gletsch, kde maji odstaveno několik muzejních vagónků. Cesta je v top stavu, jízdu si vychutnáváme. Před námi se objevuje parádní serpentina s mosty, zastavujeme a já se zase chystám zachytit krajinku. Takže klasika, moto jde na stojan, sundavám helmu, rukavice, batoh, který rozepínám a vytahuji zrcadlovku. ASI z dalšího zdržení není moc nadšený a vrací se o něco zpátky, tam se mu zdálo, že byl lepší výhled. Tímpádem mi ani nemá kdo udělat foto, takže nastavuji časovač a mise je splněna. Zase podstupuji všechny úkony pozpátku a čekám chvíli na ASIho. Hned za zatáčkou stojí těsně za přejezdem historický vlak s parní lokomotivou, u která to vypadá, že se jí dál nechce. Vše je zrestaurované a naleštěné, jako kdyby před chvílí vyjelo z továrny. Foťák se mi znovu vytahovat nechce po těch cca 10 sekundách jízdy. Kamerka se zrovna dobíjí, takže zaznamenávám mobilem. Pokračujeme kousek nahoru a mezitím přijíždí dieselová mašina, která se připojuje ke vlaku. Dělám panorama, krátké video a stoupáme výše.

Zastavujeme na chvilku pod ledovcem u Belvedere Furka, ten je ale bohužel roztátý, takže vidíme jen skály porostlé sytě zelenou trávou, které zdobí vodopád. Je tu i restauračka, ale na tu není čas. Po chvilce se před námi konečně objevuje aspoň kousíček tajícího zbytku ledovce, který se ještě nestihl odplavit. Obětuji se a jedu se silničním moto „offroad style“ do louží s bahýnkem. Za fotku na památku to stojí, moto je stejně zakydaná z předchozích dnů od jízd ve slejvácích, nějaká další špína navíc snadno splyne. Samou radostí si ještě slepuji sněhovou kouli a hážu do louže. Pro představu, jeli jsme sem v létě, kdy většina lidí tráví dovolené spíše na rozpálených plážích, tak proto tolik radosti. Průsmyk jsme sjeli do konce na Realp. V průběhu klesání jsme projeli kolem volně pasoucích se krav, který byly přímo u silnice, jen škoda, že jsme jeli narychlo a nebyl čas se u nich ani zastavit. Téměř dole pod kopcem cítíme smrad z brzd a pak dojíždíme i zdroj – auta, která dostala pořádně zabrat.

Vracíme se domů na základnu, kde nás známí čekají s výbornou teplou domácí večeří a afterparty posezením venku na terase, spát jdeme hodně pozdě.

Stelvio Pass

Stelvio Pass

Chystáme se pokořit průsmyk Stelvio

Čtvrtek, probouzíme se do prosluněného rána, převlékáme se do docela suchých věcí přímo v sušárně, boty mám však stále durch. Nechci riskovat prochladnutí v horách, takže přistupuji k brutálnímu řešení – lezu do bot přes igeliťáky (ty koncem dne balím do jiného igelitu společně s ponožkami jako toxický odpad, určený k likvidaci). Vyjíždíme z garáží ven, řešíme trasy.

První zastávkou je městečko Rapperswil, ke kterému přijíždíme viaduktem. Z dáli je vidět zámek „Schloss Rapperswil“, který však není našim cílem. Máme v úmyslu sehnat něco ke snídani a poslat čumkarty. Hledáme fastfood, následně úspěšně nacházíme. Parkujeme na mini parkovišti, určeném přímo pro moto, kde je zároveň i infocentrum. Otvíračku mají od devíti ve fastfoodu i tady, máme cca 1/4 hodiny čas. Rozhlížíme se, kocháme výhledy na lodě, jezero a hory. Íčko otvírá, za pohledy odečítají z karty pěknou dardu. Pokračujeme na zmiňovanou snídani, kde rovnou vyplňujeme adresy a pozdravy do pohledů, které pak hážeme do boxu u infocentra a valíme si to dál po dálnici směrem na Chur.

Ze začátku, unešený panorámaty, natáčím každou chvíli všechno možné kamerkou na helmě. Pak už stříhám o něco víc, protože je tu hezky všude, to by se muselo natáčet pořád a kdo to pak bude chtít zpracovávat? Projíždíme tunely, před „Fratten Süd“ nám nad hlavami projíždí lanovkové kabinky, pak hned za zatáčkou odbočujeme na „Bergsboden Walensee“, abychom před průsmyky obligátně dotankovali. Zde se ještě chvilku zdržujeme na vyhlídce a razíme dál.

Projíždíme most Sunnibergbrücke před tunelem „Gotschnatunnel“, kde se mi povedlo trochu zpomalit při zapínání náramku a kamerky, aby se natočil aspoň kousek. ASI přibržďuje taky v domnění, že brzdím z důvodu, že zase něco ztratil, nebo se něco děje. Nic se neděje, mávám, ať jedeme dál.

Míříme na Davos silnicí 28, po levé straně míjíme jezero Davosersee, kolem 13h dorazíme do Davosu. Zde se na chvíli zastavujeme poblíž vlakového nádraží, abychom se zorientovali. Čekáme, až se přes koleje přežene místní lokálka a pokračujeme jednim z našich hlavních cílů, průsmykem „Flüela Pass“. Tady to začíná být neobvykle zajímavé, stoupáme pěknou cestou nahoru. Po chvilce radost přerušují práce na silnici, ale pak se to zase lepší a míjíme horský potok „Flüela Bach“. Stoupáme, ochlazuje se a postupně se mi začíná zamlžovat kamerka.

Přibližujeme se k vyhlídce, kde je u kraje umístěná velká drátěná ocelová koule (zřejmě moderní umění, kterému moc nerozumím), zastavujeme, jdeme udělat fota. Pohybuje se tu další cestovatel v motorkářské výbavě. Zdravíme se, hodíme s nim řeč, povídá, že jede až z Turecka. Následně nám dělá s ASIm společnou fotku a já oplácím fotkou na jeho mobil. Přeje nám, abychom jeli bezpečně a mizíme dál.

Po další mini zastávce se připletl náklaďák. Před ostrou zatáčkou se nedá předjet, tak si za nim pokračuju v klidu s tím, že smáznu hned co to půjde za zatáčkou. V tom se připlétá poněkud dost dementní tlustý namyšlený motorkář (jinak nejde pojmenovat) obvěšený kufry, tankvaky ad. harampádím, který se začíná plést a následně cpát za každou cenu přede mě. Svým blokováním a najížděním zleva by si zasloužil pár výchovných, ale co s nim, holt vždycky a všude se najde nějaký trotl, držím se v klidu. Předjíždíme náklaďák a trotl si navzdory svým velkým rozměrům kosí, co to dá. Hodně si nadjíždí do protisměru, pořád blokuje, nenechává prostor pro předjetí. Nezbývá nic jiného, než jet za nim a čekat na rovinku, kde snad přestane okupovat oba pruhy silnice. Po pár zatáčkách je vidět, že je nervózní, že se mu nedaří ujet. A já si to naopak užívám, naháním ho jak štvanou zvěř 😀 Je dost vystreslý, rozsvící se mu brzda i při průjezdech zatáčkami. Pak se konečně objeví rovinka, kde naštěstí nalézám kousek místa na předjetí a nic nejede naproti. Konečně klid, že mě ten tupec nebude více ohrožovat.

Passo dello Stelvio

Kolem 14:50 Přijíždíme do vesničky „Santa Maria“, kde jsou hodně úzké uličky, ale působí útulným dojmem, typicky vyumělkované domečky pro turisty. Rozhlížíme se, protahujeme si končetiny a pokračujeme. Začínají pořádně klikaté zatáčky a stoupání přes Umbrailpass. Cesta je hodně úzká, zatáčky se začínají krutě lámat. Jede se na jedničku, maximalně se kopne dvojka, ale rázem se zas podřazuje a takhle stále dokola až k semaforu. Ten tu umístili silničáři, i zde se rozhodli, že rozkopou silnici. Ze země trčí ocelové výztuže v betonu, takže asi zrovna zpevňují nebo rozšiřují.

Pleteme se dlouho za auty, zatáčkami projíždí velmi pomalu, pěkně zdržují a nenaskytá se možnost předjetí (naproti jezdí další auta a kolaři). Místy je silnice tak úzká, že je to spíš jednosměrka, ale jsou tu i místa, kde se dá počkat a vyhnout se protijedoucím. Po délší době předjízdím první auto, chystám se na druhé. V tom však jede italská řidička-zabijačka. Zrcátka ji nic neříkají a ráda si najíždí úplně doleva do protisměru. Tak trochu mám obavy, aby mě při předjíždění nevytlačila do škarpy, málem se ji to podařilo.

Nakonec vše dobře dopadá, všechny předjíždíme a přibližujeme se ke Švýcarsko-Italské hranici. Na konci Umbrailpass je pár domků, je tu i autobusová zastávka „Umbrail, Schweizer zoll“. Sotva mineme otevřené závory, za zatáčkou je hned italská hranice. Zde nás vítá stopka a opuštěný dům se zadělanými okny. O strážnících nemůže být ani řeč, naše cestovní „passy“ nikoho nezajímají, je tu pár dalších opuštěných polorozpadlých domků, nelogickou zbytečnou stopku ignorujeme a pokračujeme dál. Vítá nás „Strada del Passo dello Stelvio“ a na kopci se hrdě tyčí horský hotel Folgore. Pro zajímavost googlím a cenově to tu mají od 2799 za noc (3 hvězdy), dobrý business.

Hned z kraje parkujeme na parkovišti pro auta, já nechávám své moto vedle Hondy Civic TypeR, chvíli na ní slintám. ASI už si chystá kameru, připravuje se, že vyrazí dál průsmykem dolů na druhou stranu. V tom ho zarazím, že ještě nemáme foto s pohledem zeshora na silnici a koukám nahoru na kopec, kde se tyčí hrádek „Piz da las Trais Linguas/Dreisprachenspitze/Cima Garibaldi“. Zní to drobet vulgárně, ale je to „Vrchol tří jazyků“, trojmezí mezi italskými regiony Lombardie, Jižního Tyrolska a švýcarského kantonu Graubünden. Podle Wiki se před 1.svět. válkou jednalo o mezinárodní tripoint Itálie, Švýcarska a Rakouska-Uherska.

ASI mě přesvědčuje, že jsem blázen – chtít stoupat do krpálu, ale nedám si říct a už tam kráčíme se vší moto výbavou (celkem dost těžkou). Snaží se jít rychleji… to se mu to chodí bez zrcadlovky ad. věcí v batohu na zádech 😀 Zastavujeme cca v půli cesty, kde se naskytuje passo v celé své kráse. Děláme fota, posíláme mmsky a maily a najednou se za zády ozve: „Ahoj, kluci!“. Pozdravili jsme se s kolemjdoucími krajany (odkud ví, že jsme z CZ? Možná podle kombinéz, museli nás někde vidět předtím, protože jsme v tu chvíli zrovna nemluvili).

Lezeme zpět na parkoviště, zapínám ActionCam a vydáváme se na Italskou stranu přes Passo dello Stelvio, míjíme hotel Stilfserjoch, poblíž kterého je několik stánků s rychlým občerstvením. Zatáčky jsou hodně ostré, plete se tu zase dost aut a cyklistů, asfalt je místy dost potrhaný-nejvíce v zatáčkách, ale dá se to, aspoň že tu nejsou jámy. V jedné ze zatáček stojí týpek s foťákem a vývěskou na obstarožním „Merglu“, cvaká všechny, kteří projíždí kolem něj a pak nabízí k odkoupení. Vyhledávám web, kde má fota pěkně rozházená podle datumů a časů. Za každou fotku chce 200Kč. Nacházím nás, ale zklamání…ze Stelvia není vidět vůbec nic, komponuje jen jezdce, kus asfaltu a zdi, takovou fotku si můžete udělat kdekoliv, o ničem nevypovídá.

Během několikakilometrového slalomu míjíme i pár aut, která nám ukazují blinkry, že pouštějí, za což jim děkujeme nohami. Sem tam projíždí nějaké to Porshe, což nás už ani nepřekvapuje, je jich tu hodně. Dost opruz jsou autobusy, zabirají skoro celou silnici a sotva se vejdou do zatáček. Doháníme jeden takový, za kterým se táhne několik bikerů, kteří se ho ani nepokouší předjet. To není ale náš případ, všechny postupně smazáváme a za celkových 18 minut se ocitáme ve vesničce Trafoi, kde si s ASIm prohazujeme helmy. Na mojí si upevňuje svou kameru a pro změnu si natáčí cestu zpátky nahorů ze svého pohledu.

Nahoře si dáváme místní specialitu „Brat wurst“ (klobása se salátem z kysaného zelí v kapse) ze stánku a vyrážíme zpět. Hned pod parkovištěm zastavujeme, kde fotíme ASIho průjezd zatáčkou v náklonu. Napotřetí se mu povedlo škrtnout sliderem na koleni o zem, nejdříve se vyděsil, pak se radoval jak malej. Dále děláme krátkou pauzu u potoku Aval Prasüra, který pod kamenným můstkem křižuje silnici. Zase dojíždíme blokující dodávku jak to jen jde. Projíždíme Zernez a upalujeme přes Flüelapass na Davos.

Fotogalerie – Švýcarskem na motorce

Fotogalerie – Švýcarskem na motorce

Švýcarskými průsmyky na motorce

Švýcarskými průsmyky na motorce

Kapitoly:

  1. přípravy a cesta do Švýcarska
  2. Stelvio pass
  3. Gotthard pass a průsmyk Furka
  4. návrat
  5. kompletní fotogalerie

Přípravy před odjezdem

horsemask & Honda CBR

Přiblížil se dlouze očekávaný odjezd na moto road trip, takže nebylo od věci udělat preventivní základní servis před odjezdem. Čekala nás dlouhá cesta, takže jsem raději vyměnil brzdové desky a objednal nové pneu. Pneu se přezulo u mě v garáži. Sundání kol z motorky bylo celkem neobvyklé, zadní kolo jsme nadzvedli moto-zvedákem, ale na předek ho nemáme. Tu přišel na pomoc hydraulický auto-zvedák, který jsme zkusili podstrčit na střed motorky přes prkýnko. Po nadzvednutí přes vanu se sice sundalo přední kolo, ale při pohledu na levitující moto jsem se mírně začal obávat o stabilitu. Kdyby se o ní třeba zavadilo, nebo něco nešlo podle plánu, pro lepší pocit jsem do vidlice vrátil osu, pod ní podstrčil špalek a trochu povolil hever, aby si moto sedla víc na předek. Voilà, hned je to lepší.

Přezutá kola jsme nafoukali na benzínce, ale bylo třeba je ještě vyvážit. Původní vyvažovačku jsem vracel zpátky, byla z výroby pokřivená a kolo se v ní otáčelo jak kdy a jak se mu zachtělo. Času nebylo nazbyt (zbývaly pouhé 2 dny), čekat do pondělka a zkoušet narychlo dohledat pneu servis na moto se mi nechtělo, takže jsme je zajeli nechat vyvážit u ASIho kamaráda.

Jelikož nové pneumatiky jsou z výroby lesklé a hladké, bez zajetí se s nimi dá snadno uklouznout v náklonech. B pondělí jsem je byl hned po práci aspoň trochu zajet, aby se mi pak třeba nevymstily na případném mokru a rovnou se projely i brzdové destičky. Mířím směrem z Holubova přes Homole na Budějce s úmyslem, že je tu dost zatáček, slabý provoz a teoreticky ideální podmínky na zajíždění. Chyba, všechno překopané a vyfrézované. Jede se krokem, efekt žádný, hrozná cesta. V ČB kupuji kabel, který mám v úmyslu protáhnout od akku pod přístrojovku, kde je v plánu instalace 12V zásuvky z Hong Kongu.

Úterý, den před odjezdem. Po práci začínám řešit kabel a zásuvku vůbec. Nastal problém, kam ji umístit a k čemu zafixovat, aby nepřekážela řízení. Trápím se s ní až do noci, nejvíce pak s autonabíječkou, na kterou nebyl spoleh. Stále chtěla vypadávat a pak nefungovala vůbec. Píšu Asimu, zda nemá jinou, balím si nejnutnější věci a nakonec jdu spát asi v 1 v noci.

Odjezd (středa)

v 8h ani jeden nestíháme, řeší se zásuvka – popisovat celkový zdlouhavý průběh nebudu, zkrátka se vše nakonec dořešilo. Začalo poprchávat, takže si navlíkám nepromokavý laciný oblek „Hydra“ už doma. Byl předurčen přežít cestu a nejlépe hned ve Švajcu skončit v odpaďáku a tím uvolnit místo v tašce na menší ochutnávkový nákup. Hned při nasednutí na moto zazněl typický zvuk, jako když se trhá třeba džínovina (ne, neulevil jsem si hlasitě). V duchu si pomyslím, že to je asi zvuk otření materiálu nepromoku o materiál sedačky. Přijíždím za ASIm a zkoumám, proč to tam tak visí a sundavám si nepromokavý oblek. ASI se popadá za břicho a celý v křečích se vysmívá, taková upřímná radost se nedá popsat. Natrhlé gatě si s radostí dokumentuje a tvrdí, že tohle mu nikdo nebude věřit. Povedený začátek. Dále máme legraci, že nám nechce běhat zásuvka zrovna před odjezdem, následně zjišťujeme, že je ruplá skleněnka (pojistka). Jedeme na benzínku, kde takovou samozřejmě nevedou a mají jen nožovky. Vracíme se zpět do prodejny s elektroinstalačním materiálem, kde k naší radosti visí na dveřích cedulka s nápisem: „Vrátím se za 5 min“. ASI se chytá a nevěřícně kroutí hlavou. Nakonec se objevuje pán a zásobuje nás několika silnějšími pojistkami (pro jistotu beru více druhů) a konečně vyrážíme kolem 10h.

Jedeme si oblíbenou trasu po Šumavě, kochačka směrem k německé hranici na Strážný. Zde se kolem půl jedenácté koná první zastávka. Dotankováváme nádrže do plných, pán u obsluhy se usmívá a říká, že vypadáme jako ze Star Treku. Zajímá se, kam máme namířeno a tvrdí, že koukal na počasí, že má celý den pršet a i teplo nebude. Popřál dobrou cestu a my se přemísťujeme na horký čaj na ohřátí a já si dávám jahodový šáteček. ASI má hned ironické poznámky, abych pak nezdržoval „neplánovanými“ zastávkami… Zcela zbytečně, vše bylo výborné a čerstvé, prostě záviděl 😀 Ohřáli jsme se a já si pod kombinézu vzal microfleece mikinu. Skladná, zabírající minimum místa, lehká a hodně hřejivá (teď mám na mysli mikinu). Razíme dál, už se neklepu zimou a cítím se komfortně.

Po nějaké době začíná poprchávat, stavíme na německé pumpě a na sebe znovu natahujeme nepromoky. Máme dokonce i návleky na rukavice. Vypadají jako chňapky (mají spojené všechny prsty), takže se páčky musí mačkat celou rukou. Je to nepohodlná prasárna, ale pořád lepší, než mít nacucané rukavice. Dešti ujíždíme, ale stále jsou všude mraky. Zastavujeme u odbočky na dálnici na Nürnberg, ASI zkoumá navigovací appku s předpovědí pro motorkáře, která údajně počítá s cestou, kde neprší. Slibuje maximálně 0.1mm/h, což vypadá na bezvýznamnou přeháňku. Sotva sundaváme nepromoky a popojíždíme pár km, začíná brutální ceďák. Na dálnici nejde zastavit, takže si vesele svištíme bez nepromoků v dešti. Při první příležitosti zastavujeme pod mostem, kde už jsme docela pěkně promočení. ASIho chválím za perfektní aplikaci, ten jí brání, že jsme měli odbočit dřív. Znovu se oblíkáme, pocit v mokrých rukavicích skvělý a čvachtající boty jsou též skvělé, zvláště levá mi pochytala vody nejvíc.

Najednou vidím, jak ASImu povlává Raincover. Blikám, mávám, přidávám, pak zpomaluji, ale stejně si mě nevšímá a naopak přidává a frčí rychleji. Najednou mu u odbočky z dálnice pláštěnka slétává z batohu a auto za nim jí odfukuje blíže ke krajnici. Zastavuji u odbočky na krajnici, koukám, aby zrovna nic nejelo a nasazuji život na její záchranu. Mise splněna, nikdo mě nepřejel.

Jízda trvá dlouho, místy se jede kolem šedesátky i mnohem méně. Plno lidí jede k moři, dálnice totálně ucpaná, navíc rozkopaná. Od posledního tankování ujeto cca 240km a ASImu před Münchenem začíná blikat kontrolka rezervy. Cestou jsme nepotkali žádnou benzínku, ani ukazatel, prostě nic. Docela nás to začalo stresovat, mokro, vysušené nádrže, hlad a ještě cca jednou tak dlouhá cesta. Zastavujeme, ASI je celý promrzlý, klepe se kosou a ukazuje na „žebravé oko“, které už se mu rozblikalo urychleně (tzn., že je nejvyšší čas dotankovat, jinak končí). Mě začne blikat až o dost později, mám lepší spotřebu. Vyhledávám na IGO8 nejbližší pumpu, navigace slibuje 5km jízdy. Tož dobrá, razíme. Rázem po nějaké zmatené odbočce ukazuje 8km. Koukám do zrcátka na zoufalého spolucestovatele a zachovávám chladnou hlavu. Najednou se jako fatamorgana zjevuje benzínka. Sice jiná, než kam jsem měl namířeno, ale jedu suverénně, jakoby byla v plánech zrovna tahle.

Konečně tankujeme, ten blažený pocit moci. Já si ani nedávám pozor, co do toho vůbec leju. Následně zase slyším smích ASIho, jak mi ukazuje na nápis Super 95 E10. „Víš, co to znamená? Leješ tam pěknou srajdu s etanolem.“ No paráda a mám toho kekelu plnou nádrž až po hrdlo. No nic, jdeme se nadlábnout. Dávám si „spaghetti bolognes“, ty bodly. Hlásíme Tomovi, že už jsme ve Mnichově (kolem 15:45). Ten se děsí, že jsme teprve tady, že nás čeká ještě pěkný kus cesty.

Honda mi se srajdo-ethanolem startuje a šlape v cajku, najíždíme zpět na dálnici a jedeme cca stovkou. Někdy spíše méně, protože místy bylo mlhavo a déšť sílil, že byla hodně špatná viditelnost. Dobrá finta na očištění vizoru je otočení hlavy do strany, vítr ho pěkně ofoukne. Stavíme na další benzínce, kde necháváme 38,50 € za „Vignette Schweiz 2016“, což dělá po odečtení z karty 971,99 CZK, kterou později ještě střelím v ČR nějaké slečně za tři sta. Ve Švýcarsku nemají desetidenní, ani měsíční známky, takže jsme smíření s celoroční i když už je pomalu konec roku. Řešíme, kam ji vylepit. ASI říká, že se dává na tlumič. Koukneme na něj a shodujeme se, že je to blbost. Nejen že je vroubkovaný – známka by se na tomto tlumiči neudržela ani tak, ale navíc je teď i mokrý. Utíráme kapesníkem čelní štít a lepíme je zevnitř.

Ani nám nedocvaklo, že jsme jeli jinudy, než jsme jet měli. Nepodařilo se nám vyhnout kousku rakouské dálnice, kde by měla být vylepená i jejich známka.

Další zastávka je na „šelce“, kde svému koni tentokrát na spravení chutě dopřávám 100 oktanovou šťávu, aby ho pěkně propláchla po tom bio-hnusu, který jsem omylem natankoval předtím. Pokračujeme na Buttikon dálniční předpisovou rychlostí 120kmh, cestu obklopuje neobvykle pěkná horská krajina. Jedeme podél jezera, projíždíme tunely. Stmívá se, přijíždíme k Buttikonu a opět začíná pořádný slejvák. Zastavujeme pod prvním přístřeškem u něčích garáží, kde se pokoušíme dovolat Tomovi s Katkou, kteří na nás čekají. Ze sluchátka se však ozývá, že numero neexistuje (máme špatně napsané) a nemáme ani net po ruce. Zkoušíme, jestli někdo náhodou nenechal v okolí nezaheslovanou wifi, marně. Jedeme hledat na vlastní pěst, ASI říká, že přibližně tuší, kde by ta jejich adresa mohla být. Po nedlouhém hledání se nakonec najdeme. Tam je o nás luxusně postaráno, parkujeme na uzamykatelném podzemním parkovišti, promočené věci necháváme na šňůrách před speciálním el. vysoušečem v sušárně.