Průsmyky Gotthard a Furka

Průsmyky Gotthard a Furka

Gotthard pass, Furka

Tentokrát se probouzíme opět do zamračeného (pátečního) rána, předpovědi slibují pěkný slunečný den. Oblékáme se důvěřivě dle slibovaného počasí do suchých věcí a první zastávkou je místní menší sámoška, kam se vydáváme pro snídani a svačinu. Zjišťujeme, že tam vůbec nevedou žádné tyčinky – zřejmě drží štíhlou linii. ASI tláská párky s chlebem a já hotovou bagetku, do batohu bereme akorát řezy a energetické nápoje.

Rozhlížíme se a zatahuje se čím dál víc. Začínají padat první kapky. ASI v tomhle chce nejdřív vyrazit, jenže déšť sílí a nepromoky máme v sušárně doma. Kameru s náramkem neřeším, ty jsou vodotěsné… Na zádech se mi mimojiné vozí docela drahá sranda (tělo Nikon D750 s objektivem 24–70mm), kterou bych i přes zvýšenou voděodolnost nerad spatřil ve vodní lázni na dně batohu, takže prcháme zpět na základnu.

Můj nepromokavý oděvHydra“ už není zas tolik nepromokavý. Kalhoty jsou tak natrhlé, že už jsou to spíše šortky. Dělám pád škubnití a rázem mám v ruce parádně odtrhlé nohavice. Ještě že jsem koukal na seriál MacGyver. Kdo by netušil, je o tajném agentovi, specialistou na extrémně náročné situace, které řeší pomocí běžných věcí jako jsou třeba švýcarák, kancelářská sponka, žvejkačka, provázek apod. Sestavuje vymakané gadgety z primitivních věcí, kterými zneškodní nepřátele. Takže tady jsem si chvíli připadal jako on, měl by ze mě radost. Pod sedlem mám motolékárničku, kterou mám zafixovanou provázkem. Ten teď našel své uplatnění jinde. Švýcarákem ho půlím a přivazuji nohavice ke kombinéze. ASI se popadá za břicho a komentuje, že nic takového ještě neviděl a že ho baví jak si vždycky poradím a umím z „hovna“ vyrobit “něco“.

Déšť nepřestává, tankujeme na místní benzínce v Buttikonu a cestovním tempem pokračujeme po dálnici A3. Dešti ujíždíme a dáváme převlíkací pauzu na parkovišti hotelu u zastávky Schwyz-Hirshen, kde je fontánka a taky vyhlídka na pěkné panorama. Podél jezera Vierwaldstättersee po E41 projíždíme množstvím tunelů a zastavujeme ve Flüelen se občerstvit a okouknout mapu.

ASI nasedá na moto a vyráží napřed. Já nasedám, otáčím klíčkem – budíky nabíhají podezřele tiše bez doprovodu palivového čerpadla. Mačkám startér, ten ani netočí. Co to je, není možný, vždyť je to Honda a ta neselhává, před chvílí jela ještě normálně. Takže sesedám, lezu pod sedlo, vytahuji všechny pojistky jednu po druhé a všechny se stále blýskají novotou. Vážně divné. ASI mezitím bloudí kdovíkde, měl za to, že vyrazím hned za nim. Málem se tam někde zamotal… Vrací se na stejné místo a zhrozeně kouká, že už mám “rozebranou motorku“. Z úst mi nekontrolovaně vylétá pár neslušných slov, která ani neznám, dávám batoh pryč z nádrže a najednou oba koukáme na ten zatracený „chcípák“, jak je omylem přepnutý do polohy „vypnuto“ (já ho totiž nepoužívám vůbec), takže ten mohl za vypnutou moto, nejspíše jsem ho zmáčkl batohem. Neslušná zaklínadla zabrala, přepínám čudlík zpátky a vesele startuji. Taková hovadina, ale postresovala pěkně.

Po A2 se řítíme směrem k tunelu na Airolo, kde se cca 3–4km před nim zastavujeme za nehybnou zácpou. Stát a smažit se v koloně nemá logiku, když se dají využít výhody úzké motorky a snadno mezi nimi projet dopředu. Sem tam někdo dokonce slušně uhýbá, jen proplouvání natěsno mezi kamióny nedělá dobrý pocit. V kamerce mi mezitím kleká baterka, takže v koloně končí záznam. Po chvilce se bez potíží propracováváme úplně dopředu a před námi se zjevuje vjezd do slavného tunelu „Gotthard-Strassentunnel“. Ten byl dostavěný v roce 1970 a otevřený 5.9.1980, jeho délka činí 16,9 km a jízda v něm je neskutečné peklo, doslova. Netuším, jak je v něm řešená ventilace, protože jsem tam žádnou neviděl. Hýbe se to tu šedesátkou i přes povolenou osmdesátku, celou dobu jedeme v nepopsatelném vedru, což navíc umocňují kožené věci..

Na konci ze zvědavosti přepínám display na zobrazení průměrné spotřeby, ukazuje 4.3L/100km, což je moc pěkné na sportovní moto. Za chvíli spatříme „světlo na konci tunelu“ a ocitáme se v Airolo. Jsou tu docela zamotané odbočky, takže zastavujeme na parkovišti a zkoumáme možnosti, kudy se vydat, abychom náhodou nenajeli zase zpátky do „pekla“.

Stoupáme přes Passo del San Gottardo k zastávce „Airolo, Pian Secco Belvédère“, kde si cvakám panoráma a německy mluvící rodinku jejich foťákem. Výše nejedeme, spouštíme se zpátky stejnou cestou, plnou mostů a přístřešků, odbočujeme na Nufenen. Dole v Airolo zastavujeme u samoobslužného tankovacího stojanu, koumáním tohoto systému tvoříme frontu, která se záhy rozpouští, nedočkavci… Z vedlejšího podniku si nás všímá pán, který přichází na pomoc a vysvětluje, že se nejdříve dává do automatu kreditka, zadává PIN a až pak se tankuje. Po natankování se na displeji volí tisk účtenky a zase vkládá kreditka. Překlad menu do AJ je divoký – napůl s Italštinou, ale nakonec máme natankováno i zaplaceno.

Přes Bedretto a Alpe di Manió najíždíme na průsmyk Nufenen. Krajina se zde odlišuje, je travnatější a místy narazíte na keře, stromky, malé horské potůčky a vodopády přímo u silnice. Na pozadí jsou vidět zbytky sněhu na vrcholcích hor, silnice je obezděná kamenem. Je zde plno odpočívadelvyhlídkami, celkový dojem ale tak trochu kazí vysokonapěťové kabely se stožáry. Z projíždějících aut jako Porsche apod. rozhodně nejsme na větvi, potkáváme je každou chvíli a bereme jako samozřejmost.

Přijíždíme do cíle, do Nufenen Pass 2478 m.n.m. (italsky Passo della Novena). Po Umbrail Pass druhý nejvyšší horský průsmyk s asfaltovou silnicí ve Švýcarsku. Leží mezi vrcholy Pizzo Gallina (severně) a Nufenestock (jižně). Je tu i jezero, u jehož břehu majitel zrovna v ledové vodě venčí svého evidentně dost otužilého psa. Mezitím co se rozhlížíme a koukáme na tající ledovce se přibližuje burácející zvuk osmiválce. Objevuje se mladík (zřejmě) s otcem, který jízdu zakončuje o něco prudším bržděním, což spolujezdec asi nečekal a ho mírně hubuje. Dvoudvéřové kabrio, Alfa Romeo 8C, fajn hračka. Po dokumentaci destinace vidíme, jak se Alfa vydává stejným směrem jako my. Jedeme za ní, ale jede rychleji, cestu má najetou a jede s ní jak s motokárou. Opět se s ní setkáváme pod kopcem u železničního přejezdu před zastávkou Ulrichen.

Naše cesty se rozchází při napojení na Furkastrasse, odkud pokračujeme na Furkapass. Přejíždíme přes přejezd u vlakového nádraží Gletsch, kde maji odstaveno několik muzejních vagónků. Cesta je v top stavu, jízdu si vychutnáváme. Před námi se objevuje parádní serpentina s mosty, zastavujeme a já se zase chystám zachytit krajinku. Takže klasika, moto jde na stojan, sundavám helmu, rukavice, batoh, který rozepínám a vytahuji zrcadlovku. ASI z dalšího zdržení není moc nadšený a vrací se o něco zpátky, tam se mu zdálo, že byl lepší výhled. Tímpádem mi ani nemá kdo udělat foto, takže nastavuji časovač a mise je splněna. Zase podstupuji všechny úkony pozpátku a čekám chvíli na ASIho. Hned za zatáčkou stojí těsně za přejezdem historický vlak s parní lokomotivou, u která to vypadá, že se jí dál nechce. Vše je zrestaurované a naleštěné, jako kdyby před chvílí vyjelo z továrny. Foťák se mi znovu vytahovat nechce po těch cca 10 sekundách jízdy. Kamerka se zrovna dobíjí, takže zaznamenávám mobilem. Pokračujeme kousek nahoru a mezitím přijíždí dieselová mašina, která se připojuje ke vlaku. Dělám panorama, krátké video a stoupáme výše.

Zastavujeme na chvilku pod ledovcem u Belvedere Furka, ten je ale bohužel roztátý, takže vidíme jen skály porostlé sytě zelenou trávou, které zdobí vodopád. Je tu i restauračka, ale na tu není čas. Po chvilce se před námi konečně objevuje aspoň kousíček tajícího zbytku ledovce, který se ještě nestihl odplavit. Obětuji se a jedu se silničním moto „offroad style“ do louží s bahýnkem. Za fotku na památku to stojí, moto je stejně zakydaná z předchozích dnů od jízd ve slejvácích, nějaká další špína navíc snadno splyne. Samou radostí si ještě slepuji sněhovou kouli a hážu do louže. Pro představu, jeli jsme sem v létě, kdy většina lidí tráví dovolené spíše na rozpálených plážích, tak proto tolik radosti. Průsmyk jsme sjeli do konce na Realp. V průběhu klesání jsme projeli kolem volně pasoucích se krav, který byly přímo u silnice, jen škoda, že jsme jeli narychlo a nebyl čas se u nich ani zastavit. Téměř dole pod kopcem cítíme smrad z brzd a pak dojíždíme i zdroj – auta, která dostala pořádně zabrat.

Vracíme se domů na základnu, kde nás známí čekají s výbornou teplou domácí večeří a afterparty posezením venku na terase, spát jdeme hodně pozdě.

Líbilo se? Budu rád za případné sdílení :)

Komentáře