Švýcarskými průsmyky na motorce

Přípravy před odjezdem

Přiblížil se dlouze očekávaný odjezd na moto road trip, takže nebylo od věci udělat preventivní základní servis před odjezdem. Čekala nás dlouhá cesta, takže jsem raději vyměnil brzdové desky a objednal nové pneu. Pneu se přezulo u mě v garáži. Sundání kol z motorky bylo celkem neobvyklé, zadní kolo jsme nadzvedli moto-zvedákem, ale na předek ho nemáme. Tu přišel na pomoc hydraulický auto-zvedák, který jsme zkusili podstrčit na střed motorky přes prkýnko. Po nadzvednutí přes vanu se sice sundalo přední kolo, ale při pohledu na levitující moto jsem se mírně začal obávat o stabilitu. Kdyby se o ní třeba zavadilo, nebo něco nešlo podle plánu, pro lepší pocit jsem do vidlice vrátil osu, pod ní podstrčil špalek a trochu povolil hever, aby si moto sedla víc na předek. Voilà, hned je to lepší.

Přezutá kola jsme nafoukali na benzínce, ale bylo třeba je ještě vyvážit. Původní vyvažovačku jsem vracel zpátky, byla z výroby pokřivená a kolo se v ní otáčelo jak kdy a jak se mu zachtělo. Času nebylo nazbyt (zbývaly pouhé 2 dny), čekat do pondělka a zkoušet narychlo dohledat pneu servis na moto se mi nechtělo, takže jsme je zajeli nechat vyvážit u ASIho kamaráda.

Jelikož nové pneumatiky jsou z výroby lesklé a hladké, bez zajetí se s nimi dá snadno uklouznout v náklonech. B pondělí jsem je byl hned po práci aspoň trochu zajet, aby se mi pak třeba nevymstily na případném mokru a rovnou se projely i brzdové destičky. Mířím směrem z Holubova přes Homole na Budějce s úmyslem, že je tu dost zatáček, slabý provoz a teoreticky ideální podmínky na zajíždění. Chyba, všechno překopané a vyfrézované. Jede se krokem, efekt žádný, hrozná cesta. V ČB kupuji kabel, který mám v úmyslu protáhnout od akku pod přístrojovku, kde je v plánu instalace 12V zásuvky z Hong Kongu.

Úterý, den před odjezdem. Po práci začínám řešit kabel a zásuvku vůbec. Nastal problém, kam ji umístit a k čemu zafixovat, aby nepřekážela řízení. Trápím se s ní až do noci, nejvíce pak s autonabíječkou, na kterou nebyl spoleh. Stále chtěla vypadávat a pak nefungovala vůbec. Píšu Asimu, zda nemá jinou, balím si nejnutnější věci a nakonec jdu spát asi v 1 v noci.

Odjezd (středa)

v 8h ani jeden nestíháme, řeší se zásuvka – popisovat celkový zdlouhavý průběh nebudu, zkrátka se vše nakonec dořešilo. Začalo poprchávat, takže si navlíkám nepromokavý laciný oblek „Hydra“ už doma. Byl předurčen přežít cestu a nejlépe hned ve Švajcu skončit v odpaďáku a tím uvolnit místo v tašce na menší ochutnávkový nákup. Hned při nasednutí na moto zazněl typický zvuk, jako když se trhá třeba džínovina (ne, neulevil jsem si hlasitě). V duchu si pomyslím, že to je asi zvuk otření materiálu nepromoku o materiál sedačky. Přijíždím za ASIm a zkoumám, proč to tam tak visí a sundavám si nepromokavý oblek. ASI se popadá za břicho a celý v křečích se vysmívá, taková upřímná radost se nedá popsat. Natrhlé gatě si s radostí dokumentuje a tvrdí, že tohle mu nikdo nebude věřit. Povedený začátek. Dále máme legraci, že nám nechce běhat zásuvka zrovna před odjezdem, následně zjišťujeme, že je ruplá skleněnka (pojistka). Jedeme na benzínku, kde takovou samozřejmě nevedou a mají jen nožovky. Vracíme se zpět do prodejny s elektroinstalačním materiálem, kde k naší radosti visí na dveřích cedulka s nápisem: „Vrátím se za 5 min“. ASI se chytá a nevěřícně kroutí hlavou. Nakonec se objevuje pán a zásobuje nás několika silnějšími pojistkami (pro jistotu beru více druhů) a konečně vyrážíme kolem 10h.

Jedeme si oblíbenou trasu po Šumavě, kochačka směrem k německé hranici na Strážný. Zde se kolem půl jedenácté koná první zastávka. Dotankováváme nádrže do plných, pán u obsluhy se usmívá a říká, že vypadáme jako ze Star Treku. Zajímá se, kam máme namířeno a tvrdí, že koukal na počasí, že má celý den pršet a i teplo nebude. Popřál dobrou cestu a my se přemísťujeme na horký čaj na ohřátí a já si dávám jahodový šáteček. ASI má hned ironické poznámky, abych pak nezdržoval „neplánovanými“ zastávkami… Zcela zbytečně, vše bylo výborné a čerstvé, prostě záviděl 😀 Ohřáli jsme se a já si pod kombinézu vzal microfleece mikinu. Skladná, zabírající minimum místa, lehká a hodně hřejivá (teď mám na mysli mikinu). Razíme dál, už se neklepu zimou a cítím se komfortně.

Najednou vidím, jak ASImu povlává Raincover. Blikám, mávám, přidávám, pak zpomaluji, ale stejně si mě nevšímá a naopak přidává a frčí rychleji. Najednou mu u odbočky z dálnice pláštěnka slétává z batohu a auto za nim jí odfukuje blíže ke krajnici. Zastavuji u odbočky na krajnici, koukám, aby zrovna nic nejelo a nasazuji život na její záchranu. Mise splněna, nikdo mě nepřejel.

Jízda trvá dlouho, místy se jede kolem šedesátky i mnohem méně. Plno lidí jede k moři, dálnice totálně ucpaná, navíc rozkopaná. Od posledního tankování ujeto cca 240km a ASImu před Münchenem začíná blikat kontrolka rezervy. Cestou jsme nepotkali žádnou benzínku, ani ukazatel, prostě nic. Docela nás to začalo stresovat, mokro, vysušené nádrže, hlad a ještě cca jednou tak dlouhá cesta. Zastavujeme, ASI je celý promrzlý, klepe se kosou a ukazuje na „žebravé oko“, které už se mu rozblikalo urychleně (tzn., že je nejvyšší čas dotankovat, jinak končí). Mě začne blikat až o dost později, mám lepší spotřebu. Vyhledávám na IGO8 nejbližší pumpu, navigace slibuje 5km jízdy. Tož dobrá, razíme. Rázem po nějaké zmatené odbočce ukazuje 8km. Koukám do zrcátka na zoufalého spolucestovatele a zachovávám chladnou hlavu. Najednou se jako fatamorgana zjevuje benzínka. Sice jiná, než kam jsem měl namířeno, ale jedu suverénně, jakoby byla v plánech zrovna tahle.

Konečně tankujeme, ten blažený pocit moci. Já si ani nedávám pozor, co do toho vůbec leju. Následně zase slyším smích ASIho, jak mi ukazuje na nápis Super 95 E10. „Víš, co to znamená? Leješ tam pěknou srajdu s etanolem.“ No paráda a mám toho kekelu plnou nádrž až po hrdlo. No nic, jdeme se nadlábnout. Dávám si „spaghetti bolognes“, ty bodly. Hlásíme Tomovi, že už jsme ve Mnichově (kolem 15:45). Ten se děsí, že jsme teprve tady, že nás čeká ještě pěkný kus cesty.

Honda mi se srajdo-ethanolem startuje a šlape v cajku, najíždíme zpět na dálnici a jedeme cca stovkou. Někdy spíše méně, protože místy bylo mlhavo a déšť sílil, že byla hodně špatná viditelnost. Dobrá finta na očištění vizoru je otočení hlavy do strany, vítr ho pěkně ofoukne. Stavíme na další benzínce, kde necháváme 38,50 € za „Vignette Schweiz 2016“, což dělá po odečtení z karty 971,99 CZK, kterou později ještě střelím v ČR nějaké slečně za tři sta. Ve Švýcarsku nemají desetidenní, ani měsíční známky, takže jsme smíření s celoroční i když už je pomalu konec roku. Řešíme, kam ji vylepit. ASI říká, že se dává na tlumič. Koukneme na něj a shodujeme se, že je to blbost. Nejen že je vroubkovaný – známka by se na tomto tlumiči neudržela ani tak, ale navíc je teď i mokrý. Utíráme kapesníkem čelní štít a lepíme je zevnitř.

Ani nám nedocvaklo, že jsme jeli jinudy, než jsme jet měli. Nepodařilo se nám vyhnout kousku rakouské dálnice, kde by měla být vylepená i jejich známka.

Další zastávka je na „šelce“, kde svému koni tentokrát na spravení chutě dopřávám 100 oktanovou šťávu, aby ho pěkně propláchla po tom bio-hnusu, který jsem omylem natankoval předtím. Pokračujeme na Buttikon dálniční předpisovou rychlostí 120kmh, cestu obklopuje neobvykle pěkná horská krajina. Jedeme podél jezera, projíždíme tunely. Stmívá se, přijíždíme k Buttikonu a opět začíná pořádný slejvák. Zastavujeme pod prvním přístřeškem u něčích garáží, kde se pokoušíme dovolat Tomovi s Katkou, kteří na nás čekají. Ze sluchátka se však ozývá, že numero neexistuje (máme špatně napsané) a nemáme ani net po ruce. Zkoušíme, jestli někdo náhodou nenechal v okolí nezaheslovanou wifi, marně. Jedeme hledat na vlastní pěst, ASI říká, že přibližně tuší, kde by ta jejich adresa mohla být. Po nedlouhém hledání se nakonec najdeme. Tam je o nás luxusně postaráno, parkujeme na uzamykatelném podzemním parkovišti, promočené věci necháváme na šňůrách před speciálním el. vysoušečem v sušárně.

Komentáře